@
unterwasser@f.cz Ano 🙂 Ve všem, co píšeš, souzním 🙂
Pro budoucí psaní si poznamenávám: to, jak to víme, jakožto
společenská činnost, je také hodno obdivu. Ale k tomu teď ne.
Mně jde o to (a to nejen zde, u vesmíru a Země v něm) vyrvat ze záplavy faktů, obrazů, vědomostí něco. Nějak to ztvárnit. A docílit, že je to v tvé hlavě a v mé hlavě a třeba i v nějakých jiných hlavách. Že v našich hlavách a srdcích nebo kde, je něco určitého, opakovatelného, předložitelného, shodovatelného; nikoliv jenom rozmazaný odkaz do sbírky fotek v mobilu, na internet, na vyhledávač, na Wikipedii a spol. A to něco chci spojit s tím, co prožívám, co prožívám tělesně, na povrchu panety.
A to říkadlo pak může sloužit k rychlému připomenutí, k lokálnímu sladění myslí a citů. Můžeme a máme ho používat. Až bude. Zatím ho nedržíme.
To zaříkání má představovat a předvádět naše
společné sladění vztahu k velevesmíru obrovskému, krásnému, úchvatenému, děsivému a k bytí Země v něm.
Teď mi nějak připadá, že bych do toho říkadle zařadil něco o těch pohybech, které můžu ve svém těle na povrchu zemského tělesa prožívat. Jestli jsem to nepopletl svištím si to směrem k východu rychlostí tisíc kilometrů za hodinu kvůli rotaci. Pak je tam těch oběžných sto tisíc kilometrů za hodinu. Kterým směrem vlastně? V poledne na západ? O půlnoci na východ? V šest večer jsem na zádi? V šest ráno na špici? A pak se ještě houpu severojižním směrem? U toho záleží na ročním období? A asi se to ještě celé nějak kvedlá, protože směr zemské osy není úplně stabilní?
Tohle můžu nějak prožívat, když se dívám na západ slunce, když se dívám na Polárku nebo když sedím v kanceláři na židli.
#tg896476525