https://uschovna.cz/zasilka/OG2VNBWC6VG ... 8PIR5G26KB
Jan Wirnitzer
Karel Řehka
Re: Karel Řehka
Kdybyste si někdo chtěl počíst rozhovor Jana Wirnitzera s náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou a případně opravit chyby a případně se o tom pobavit.
Re: Karel Řehka
Karel Řehka, náčelník Generálního štábu Armády České republiky
Jan Wirnitzer, Deník N
Rozhovor 13.2.2024
W: Když vás Češi slyší říkat, že se chystáme na válku s vyspělým protivníkem s jadernými zbraněmi, co si z toho mají odnést?
Jen na začátek: jedna věc je, co říkám, druhá, co se říká, že říkám, a co mi někteří předhazují. Komický příklad je, když někdo říká: „Proč proboha Řehka straší jadernou válkou o Vánocích.“
Souhlasím, to by bylo nesmyslné. Jenže zaprvé jsem jadernou válkou nikde nestrašil, zadruhé už vůbec ne o Vánocích. Je to věta z předmluvy ke Koncepci výstavby Armády České republiky. Že ji nějaký novinář vytáhne a se šťavnatým titulkem to publikuje 23. prosince, to není, že Řehka straší.
W: Počítám, že tu předmluvu jste nepsal před Vánoci.
Měsíce předtím. V nějaké debatě jsem slyšel, že chodím do médií moc často a straším. To nedělám. Já se jen snažím popisovat realitu. Výtky, že to je moc často, vycházejí z toho, že se mě novináři ptají.
W: A co to tedy má pro občana znamenat, když ta slova slyší?
To, že nemůžeme vyloučit, že se v horizontu několika let ocitneme v konfliktu. Je potřeba udělat všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli. A kdybychom se tomu vyhnout nemohli, aby to pro nás byla co nejmenší tragédie. Vyhnout se tomu dá jen tak, že budeme mít silnou obranu, jiná cesta není.
Pro odstrašení musíte mít reálné schopnosti a kapacity, vůli je použít a potenciální protivník to musí chápat. A je to věcí celé společnosti: když chcete řešit problém, musíte si připustit, že existuje, bavit se o něm. Když o něčem nevíte a ani na to nepomyslíte, někdo řekne slovo mobilizace a lidi skáčou v panice z oken. To není odolná společnost, to se začneme hroutit, až nějaká vážná krize přijde.
W: Mluvíte o konfliktu vysoké intenzity, většího rozsahu, s vyspělým protivníkem, který má jaderné zbraně.
To je citace z obranné strategie schválené vládou. Jak tato, tak Bezpečnostní strategie nám de facto říkají, že Rusko je největší a přímá hrozba a že silné ozbrojené síly jsou strategický zájem státu. Jako message (zprávu, pozn. red.) k vojákům a armádě - třeba na velitelském shromáždění - to říkám proto, aby chápali, proč ty věci děláme, proč měníme některé stereotypy, proč cvičíme tak, jak cvičíme. Protože jako armáda máme takové zadání.
A je rozdíl mezi válkou s nepřítelem, který má jaderné zbraně, a takovým, který je nemá. Nemyslíme si, že by apriorně takový konflikt měl být jaderný. Musíme udělat všechno, aby nebyl. Ale s největší pravděpodobností by byl konvenční.
W: Ale s rizikem eskalace.
Taková válka je úplně jiná hra, než když válčíte s někým, kdo jaderné zbraně nemá. Musíte volit jinou strategii, je tam eskalační potenciál, jiná rizika, protivník může mít strategii uzmout kus území a dát nějaké červené linie (hrozbu jadernou zbraní v případě protiútoku NATO, pozn. red.), může tam být „eskalace k deeskalaci“ a tak dále.
Rusko jaderné zbraně má a naše oficiální strategické dokumenty říkají, že se máme dlouhodobě chystat na možný střet s ním.
W: Není to tak, že když říkáte „připravujeme se na válku“ - což je z pohledu vojáka informativní věta -, může to v lidech vyvolávat dojem, že to my se chystáme útočit, že my jsme ti špatní? Jde mi o to, jestli víc netematizovat, že se zkrátka chystáme na riziko, že budeme napadeni.
Já s vámi souhlasím. Když něco říkám, chci tím něčeho dosáhnout. Když jsou cílovým publikem vojáci, říkáme si, co může být a na co se máme chystat - tedy na nejhorší možný scénář, abychom neselhali, kdyby přišel.
Ke společnosti - myslím, že je důležité, aby lidé vnímali, proč dávat peníze do armády, proč se najednou bavíme o tom, že cvičíme odvodní věci, proč chceme, aby armáda viděla do registru obyvatel. To všechno jsou kroky, které děláme, a je fér je vysvětlovat.
Nechci dosáhnout toho, aby to někdo bral tak, že tu jen křičíme. Bude to obrané, nedůvěryhodné a nikdo tomu nebude věřit. My ale přece vysvětlujeme. V každém rozhovoru, na každé konferenci, na každém vystoupení se studenty, když objíždím školy, v každé veřejné diskuzi či pod- castu primárně říkám, že jde o odstrašení. Že to neděláme proto, abychom šli do války, ale abychom se válce vyhnuli. Neovlivním ale to, že někdo vytrhne jednu větu a demagogicky ji překroutí třeba s cílem upoutat pozornost.
W: Jako když třeba Alena Schillerová řekla, že „my se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru“?
Jakoukoli větu, třeba i různé titulky. Ale ano, jsou to i tyto věty. Ono je to legitimní, chápu, že každý nemusí souhlasit. Diskuze má být veřejná. I to je účel, abychom o těch věcech diskutovali, je to důležité.
W: Zkoušeli jste si to s hnutímANO vyjasnit? Je vůbec rolí vojáků, aby v tomto duchu iniciovali schůzku, řekli: Pojďme si to vysvětlit?
Armáda je apolitická a já také. V tom nemohu rozlišovat a nepřísluší mi komentovat vnitropolitické věci. Ale vysvětlujeme pořád, třeba na výborech v Parlamentu. Tyto diskuze se tam vedou a mohou vést, když budou poslanci chtít.
Co děláme navíc a zvali jsme je na to, i když se to zatím nepodařilo: máme snahu na generálním štábu uspořádat několikahodinové setkání pro poslance z příslušných výborů, v utajeném režimu, kde jim chceme víc popsat, co reálně hrozí nebo nehrozí, jak jsou hrozby propojené, jaká jsou zpravodajská hodnocení situace. Jak fungují plány, jak do nich zapadáme my.
W: Myslíte alianční plány?
Alianční i ty naše obranné. Tuto diskuzi opakovaně nabízíme. Když přijde skupina poslanců nebo výbor a řeknou „Nám tohle nesedí, pojďte nám vysvětlit, proč to říkáte“, budu jen rád. Jde nám o to, aby to chápali.
W: Takže poslanci mají zájem, jen se to zatím nestihlo?
Mělo to probíhat dnes, ale neuskuteční se to kvůli schůzi (ve Sněmovně se v danou dobu projednávala korespondenční volba, kterou opozice mohutně obstruovala, pozn. red.). Kvůli činnosti Sněmovny to už bylo odložené asi třikrát.
W: Je zájem i na opoziční straně?
Nabídka je apolitická a pro všechny. Doufám a předpokládám, že by se zúčastnili lidé napříč spektrem. Nerozlišujeme poslance podle toho, z jaké jsou strany, bavíme se s nimi proto, že jsou ústavní činitelé.
W: Přesto se nabízí otázka, jestli jste u některých opozičních poslanců za dobu, co tyto věci tematizuje- te, nečekal přece jen o něco větší míru pochopení. Zatím to vypadá, že třeba pro ANO jste hromosvod hněvu. Že by o vašich slovech seriózně přemýšleli, vidět není.
Chápu, že komunikace politiků obecně má nějaký účel. Mám svůj názor na to, proč to dělají, co tím sledují, ale nehodlám to komentovat, nepřísluší mi to a je mi to v zásadě jedno. Mojí rolí je připravovat armádu, a pokud chci být připravený, potřebujeme součinnost ostatních složek i odolnou společnost. Součástí toho je i komunikace. Argumenty jako „proč to říká voják, to mají říkat politici“ jsou scestné nesmysly. To je, jako kdybyste vyčítal hasiči, že říká, že jsou vedra a hrozí požáry. Myslím, že mluvit o tom je moje povinnost.
W: Když říkáte, že řešení problému začíná tím, že si ho připustíme - je naše společnost ve fázi připuštění si problému? Protože zatím nevidím, že by někdo lidem říkal, jak se chystat na možnou válku.
Je pro mě jednodušší, že to říkám jako voják, že se nemusím chystat na žádné volby. Je obava - to slyším od politiků, když s nimi mluvím aby komunikace byla vyvážená a abychom lidi příliš nestrašili. S tím souhlasím. Také ale nemyslím, že někdo někoho straší; neříkám nic jiného než to, co je napsané v oficiálním vládním dokumentu. Totéž se probírá na summitech NATO na úrovni hlav států, všichni to tam odsou- hlasují.
Asi je to o míře komunikace. V minulosti se o těchto věcech nemluvilo. Myslím, že některým to tak i vyhovovalo. A že i dneska by někomu vyhovovalo, aby se o tom nemluvilo.
W: Komu?
To nechci komentovat. Ale když o tom nebudete mluvit, armáda se snáze okrajuje a je jednodušší nedávat zdroje do obrany.
W: Myslíte tedy část politického spektra?
Veřejně činné osoby. Zemi vždycky vedou politici. Ono je těžké neinvestovat do obrany a zároveň říkat, že nám něco hrozí - lidé by se logicky ptali, proč s tím něco neděláme.
W: Strategické dokumenty dřív měly obsah, kterým se politici ne vždy řídili. Možná si společnost navykla, že je to materiál, který se pověsí někam na web - a tím to končí.
Jenže s tím si už nevystačíme. Nesmíme se vrátit k tomu, že obrana není téma, žijeme v mírovém obláčku a věci se stanou za nás a bez nás. Ta doba je pryč.
W: A vzkaz pro čtenářky a čtenáře, co teď mají dělat? Uvědomovat si problém, nebo něco víc?
Pokud se nepletu, byl to můj protějšek ze Švédská Micael Bydén, kdo říkal, že by se každý občan měl zamyslet nad tím, jak se bude chovat, když to přijde.
Stres je často způsobený tím, že narazíte na něco nečekaného. Když voják cvičí, připravuje se na situace, které mohou nastat, prochází si je, přemýšlí, co pak bude dělat, jak ho to ovlivní. Až to přijde, bude třeba méně zaskočený, méně ve stresu, víc bude vědět, co má dělat, a podobně. To není špatná úvaha. Neříkám to ale proto, aby lidé doma hromadili potraviny, to není ten účel.
W: Co tedy je?
Válka v Evropě může být a může se nás dotknout. Co se snažím říct asi nejvíc, je: Pojďme brát obranu vážně, abychom se válce vyhnuli.
Poslední, kdo si přeje válku, jsou vojáci. Vojáci nebývají ti, kdo ji způsobí, ale jsou ti, kteří v ní umírají. My ji také nechceme, také máme rodiny a děti. Nechci, aby někdo panikařil, že všichni musíme začít přemýšlet, co budeme dělat za války. To ne. Ale připusťme si, že hrozby jsou součást života, který žijeme - že tu jsou a je potřeba s nimi něco dělat.
V demokracii je v pořádku, že volení zástupci přijmou nějaké riziko, třeba nedají dvě procenta na obranu. Pak je ale potřeba ta rizika pojmenovat, vědomě přijmout, přihlásit se k nim a řídit je, snažit se je zmenšit. Náš přístup dříve byl, že „je to tak nějak dobrý, v té Alianci nás chválí, nedáváme úplně ty peníze, ale jezdíme do misí, ono se to nějak udělá“.
W: Když jsme tady na generálním štábu vedli rozhovor před rokem, právě jsme řešili, že zrušením povinné vojny jsme něco získali, ale také se armáda a společnost vzájemně vzdálily.
Jasně. Zrušila se vojna, fajn, ale vytvořilo to riziko, že nám v nějaké fázi dojdou zálohy. Pojmenoval to někdo tenkrát? Řekl: „Ano, my jako politická reprezentace, která to rozhoduje, o tom riziku víme, budeme ho snižovat tak a tak, myslíme na to a hlásíme se k tomu?“ Tohle je potřeba dělat.
W: Zastavím se ještě u vámi zmíněných rodin. Ptají se vás doma, co se bude dít, jestli bude válka?
My se o tom bavíme normálně, bez obalu. Moje rodina z toho určitě zděšená není, vnímají to, jak to je, že je o to důležitější dělat věci, které dělám. To je realita. V životě máte rizika, vychováváte děti, aby se rozhlédly, než jdou přes cestu. Tak je potřeba počítat i s tímhle. Nebezpečné je to, že si lidé zvykli, že se jich obrana netýká, že dali peníze na armádu a ta to nějak vyřeší. To u velkého konfliktu neplatí, zvlášť když máte model malé profesionální armády. Velký konflikt se dotýká celé společnosti a je důležité, aby si toho byla vědomá a byla na to připravená.
K tomu „strašení“ - já jsem veřejně činná osoba, musím počítat s tím, že mě někdo bude kritizovat, občas mi napíše nějaké výhrůžné věci a tak. To je prostě život.
W: To se děje?
Jasně, zcela běžně. Občas tu taky někdo chodí s megafonem a něco řve před generálním štábem. To je součást práce, s tím musíte počítat.
Když ovšem voják neplácá nesmysly a dojmy, ale říká věci založené na společně přijatých věcech v Alianci, na konceptu naší obrany, na hrozbách, na citacích z Obranné strategie - a já neříkám nic jiného - a někdo to v každém slově zpochybňuje, překrucuje, demagogicky vytrhává věci, to je nebezpečné. Někteří jdou až k osobním invektivám a útokům.
A jsou to významní veřejní činitelé a političtí lídři některých částí toho spektra.
W: Asi nemusíme jmenovat.
Nemusíme. Když se toto děje, mě to jako Karla Řehku neuráží. Osobně je mi to jedno, ale je to nebezpečná věc. Protože až jednou bude krize a vy tady budete chodit a říkat „Pozor, děje se toto a toto, tady jsou nějaké indikátory varování“, nikdo vám nebude věřit.
Navíc to je přesně to, co v informačním prostředí dělá Rusko. Neprodávají nám ty hloupé narativy o ruském světě, tomu tady málokdo věří. Ale snaží se dosáhnout toho, abychom jednak nebyli jednotní, aby tu byl chaos, aby lidé nevěděli, čemu mají věřit - demokratickému zřízení, státním institucím. Když se vám toto povede, váš protivník je významně narušený a hrozně těžko se mu brání. To mě trápí.
W: Když povedeme veřejnou debatu, kde je ta hranice? Je riziko, že to v dětech může budovat úzkost. Jak před ní chránit malé děti, jak debatu vést tak, aby se dotkla spíš dospělých, zralejších?
Nejsem si jistý, jestli dítě chráníte tím, že před ním zakazujete reálná témata, zatajujete realitu. Tak jako tak v nějaké fázi začne chápat, že život je ohraničený časově, že každý jednou umře - to je na začátku taky šok a dítě si to musí srovnat v hlavě -, i další věci, třeba že musí dávat pozor, aby ho nesrazilo auto, že nemá sedat k cizím lidem do auta, protože jsou i zlí bdě, kteří dětem ubližují. To před nimi také neschováváte, abyste v nich nevyvolali úzkost.
Nebudete samozřejmě dětem říkat: „Ježíšmarjá, bude tady válka, všichni umrou a váš tatínek půjde bojovat.“ Ale bavme se reálně o tom že svět není bezpečný, že mezi lidmi jsou hodní i zlí, že se státy nechovají hezky, že je důležité, abychom byli odolní, abychom si to nenechali líbit, a když bude třeba, abychom se bránili, protože máme nějaké tradice a hrdost. A ne o tom nemluvit.
Mě to ale nepřekvapuje, protože tady se na školách pořádně nemluví ani o moderních dějinách, protože to kolikrát jsou nepříjemná témata.
W: Namítl bych, jak na které škole.
Máte pravdu, jsou školy a učitelé, kteří se tomu věnují. Ale sám jsem zažil, jaká proporce při výuce se věnuje moderním dějinám u mých dětí, a to je velká bída. A ještě jakým způsobem se to učí.
Pořád se bavíme o odolnosti, pořád zkoumáme ruské dezinformace a podobně, ale přece kdybychom pořádně věnovali pozornost pochopení moderních dějin, máme půl problému vyřešeno. Pak se těm ruským narativům vysmějete, když víte, jak to reálně je, jakou mají historii, jak se chovali. A neznamená to znát zpaměti letopočty, ale třeba si přečíst knížku, podívat se s dětmi na film, vysvětlovat jim to. To je také součást budování odolnosti a nesmírně by to pomohlo.
W: Analyzujete si jako armáda, jestli vaše komunikační úsilí směrem ke společnosti padá na úrodnou půdu?
Pracujeme na tom s odborníky. Nemáme tu analytiku tak sofistikovanou, jak ji chceme mít, ale pracujeme na tom.
W: Dám příklad z veřejné debaty. Někteří experti varují, že konflikt může přijít už za nízké jednotky let. Viděl jsem námitky lidí, kteří říkají: Proč pořizujeme F-35? Ty tu budou až ve třetí dekádě.
Protože to rychleji udělat nejde a budování obrany nějakou dobu trvá.
W: Tomu rozumím. Ale ta obava, jak ji čtu, je: Nezabírají nám zdroje na něco, co bychom tedy měli a mohli budovat rychleji?
Samozřejmě že nemáme dost zdrojů na všechno a nikdy je mít nebudeme. Když dostaneme slíbená dvě procenta HDP, máme je na šest sedm let alokována na dohánění restů a budování věcí, které jsme dávno měli mít.
V rámci aliančního obranného plánování nemáme zdaleka splněno všechno, co bychom potřebovali. Nechci říkat čísla, kolik cílů máme, ale zatímco se mluví o jednom z nich - těžké brigádě cílů jsou desítky. A rozhodně máme deficity.
Jak Aliance reaguje na novou bezpečnostní situaci, dá se usuzovat, že nám další cíle přibydou. A my pořád jedeme dvě procenta a neplníme za ně ani všechny z těch starých věcí, které bychom potřebovali. Obrana se buduje dlouho, a jestli si někdo myslí, že přijde krize, my nasypeme peníze do armády a za pět let máme vyřešeno, to se nikdy nestane.
W: Můžete uvést příklad?
Představte si, že by někdo řekl: „Fajn, kupte Patriot.“ To není tak, že koupíte Patriot a hotovo.
Musíte navýšit počty lidí, zrekru- tovat je, dostat do systému, vycvičit, vyškolit, pravděpodobně změnit věci ve velení a řízení, informačních systémech, spojení a podobně. Vybudovat nový útvar. Musíte mít kasárna - postavit je, protože my nemáme volná kasárna, která by čekala na nějaké jednotky. Za jak dlouho to v Česku postavíte? To s tím všechno souvisí.
W: A k obavě, jestli jsme nemohli zvyšovat obranyschopnost rychleji než pořízením letadel?
Řízení schopností je o hledání rovnováhy mezi tím, co potřebuji teď a co bude potřeba v budoucnu.
Nemůžete brát jen to, co potřebujete
teď, protože v budoucnu narazíte na zeď a zjistíte, že nejste nachystaný.
Zároveň nemůžete ignorovat bezprostřední okamžité potřeby. Kdyby to byla F-16, a ne F-35, bude to úplně stejný problém.
W: Slovákům od podpisu smlouvy trvalo přes pět let, než dostali první F-16 na výcvik.
I to dokazuje tu dlouhodobost. Když chceme mít naplno dvě let- ky nových letadel v roce 2035, už teď máme termíny z hlediska úprav, stavebních řízení. V nejbližších měsících se musí dít reálné věci. Ony se dějí už dnes, abychom to při naší legislativě a mírových pravidlech stihli.
A v USA nemají plný sklad letadel, někdo je musí vyrobit. Celé zavedení - lidé, výstavba infrastruktury, budování všech těch věcí - trvá. Někde to možná dokážou o něco rychleji, ale všude jsou to roky. Realita je taková, že musíme zpoceně běžet o život, abychom to stihli. Protože takhle dlouho ty věci trvají.
W: Ministerstvo obrany a armáda jsou nyní mnohem ostražitější v tom, jaké smlouvy dají do registru smluv. Proč?
V tomto státě a společnosti vládla obecná filozofie, aby lidé v demokracii měli maximum informací. Té snaze rozumím, pokud vás někdo platí z veřejných zdrojů, musíte skládat účty.
W: Být transparentní.
Tak. Toto není snaha to narušit, ale když nějaké věci přeženete, ztrácí to smysl. Třeba obrana a bezpečnost - zpravodajská služba také spoustu věcí utajuje, jinak by z povahy věci nemohla fungovat.
Z nějakého důvodu ale někdo nechápe, že u armády to funguje úplně stejně. Pokud únik informace nezpůsobí újmu, neměl byste ji od- pirát. My jsme si ale zvykli mluvit úplně o všem a potenciální protivníci nás mají přečtené.
W: Dáte nějaký příklad?
Typicky z katastru nemovitostí odvodíte, kde všude máme muniční sklady, a z dalších zdrojů, kde má- me jeden konkrétní typ munice, třeba letecké, která má nějaká specifika skladování. Když toto poskládáte a zaútočíte, my třeba dočasně ztratíme schopnost chránit vzdušný prostor. A zpravodajské služby protivníka toto samozřejmě dělají, sledují ty veřejné zdroje.
Abyste byl nachystaný na konflikt, nemůžete říkat vše a být čitelný. Když budu říkat počty osob a personálu v detailech, odvodíte si, že nějakou konkrétní schopnost potřebnou k obraně máme soustředěnou třeba jen u jedné jednotky. Zjistíte, jaký tam je stav personálu, navíc že třeba část té jednotky vyjíždí do operace, protože mandáty jsou veřejné - a jste schopný vyvodit, kde máme zrovna slabé místo. Podívejte se třeba na Ukrajince - co vám řeknou? Kolik mají rezerv, záloh, jaké mají zbraně?
W: Neříkají dokonce ani vlastní ztráty.
Ano. Za válečného stavu je režim ještě víc přitažený, ale i ty nejdemokratičtější země jako Velká Británie měly ve válkách jasně nastavené mechanismy cenzury. Tak to bude vždycky.
Ale i v míru potřebujete řadu informací chránit. Armáda měla zadání: Nechystejte se na velkou válku, to je nesmysl. Nikdo tyto věci neřešil, všechno se dávalo ven. Některé škody už jsou v podstatě nespravitelné nebo velmi těžko spravitelné, ale musíme ten trend zastavit, začít se chovat normálně a odpovědně a vysvětlovat, že každý nemá nárok na každou informaci. Kdybychom uvolňováním všech informací snižovali naši obranyschopnost, investice do obrany by ztrácely význam.
W: Opatrnější přístup k tomu, co se zveřejňuje, přišel s únorem 2022. Upozorňovala na to armáda už dříve?
To nevím, ale bojovalo se s tím všude, takové hloupé chování se netýkalo jen armády. Jako ředitel Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost jsem měl třeba problém vysvětlit některým úředníkům ve státě, že by neměli zveřejňovat seznam kritické informační infrastruktury. A stalo se, že nám ji na základě nějaké stošestky (zákon o svobodném přístupu k informacím, pozn. red.) zveřejinili. Měli jsme sice oporu v zákoně o kybernetické bezpečnosti, ale padlo rozhodnutí, že to není dostatečný důvod.
Dříve se neřešilo víc věcí - zálohy, zásoby, systém mobilizace, bezpečnost dodávek, kapacity obranného průmyslu, legislativa, která se taky bude muset dodělávat. Potřebujeme, aby nám krizové stavy i v míru umožnily dělat některé přípravy. Tak jako se neřešilo tohle, neřešilo se ani, co nám způsobuje přílišné zveřejňování informací. Je potřeba to začít ošetřovat.
Chápu, že kontrola je stejně důležitá jako utajování. Nemůže to být ale na úkor obrany, protože pak to celé postrádá smysl. Kontrolní mechanismy navíc existují - výbory Parlamentu, Nejvyšší kontrolní úřad. Můžeme věci dokládat v utajeném režimu. Jde dohlížet, jestli se nedějí nepravosti, aniž to budeme troubit do světa a říkat potenciálním protivníkům.
Jan Wirnitzer, Deník N
Rozhovor 13.2.2024
W: Když vás Češi slyší říkat, že se chystáme na válku s vyspělým protivníkem s jadernými zbraněmi, co si z toho mají odnést?
Jen na začátek: jedna věc je, co říkám, druhá, co se říká, že říkám, a co mi někteří předhazují. Komický příklad je, když někdo říká: „Proč proboha Řehka straší jadernou válkou o Vánocích.“
Souhlasím, to by bylo nesmyslné. Jenže zaprvé jsem jadernou válkou nikde nestrašil, zadruhé už vůbec ne o Vánocích. Je to věta z předmluvy ke Koncepci výstavby Armády České republiky. Že ji nějaký novinář vytáhne a se šťavnatým titulkem to publikuje 23. prosince, to není, že Řehka straší.
W: Počítám, že tu předmluvu jste nepsal před Vánoci.
Měsíce předtím. V nějaké debatě jsem slyšel, že chodím do médií moc často a straším. To nedělám. Já se jen snažím popisovat realitu. Výtky, že to je moc často, vycházejí z toho, že se mě novináři ptají.
W: A co to tedy má pro občana znamenat, když ta slova slyší?
To, že nemůžeme vyloučit, že se v horizontu několika let ocitneme v konfliktu. Je potřeba udělat všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli. A kdybychom se tomu vyhnout nemohli, aby to pro nás byla co nejmenší tragédie. Vyhnout se tomu dá jen tak, že budeme mít silnou obranu, jiná cesta není.
Pro odstrašení musíte mít reálné schopnosti a kapacity, vůli je použít a potenciální protivník to musí chápat. A je to věcí celé společnosti: když chcete řešit problém, musíte si připustit, že existuje, bavit se o něm. Když o něčem nevíte a ani na to nepomyslíte, někdo řekne slovo mobilizace a lidi skáčou v panice z oken. To není odolná společnost, to se začneme hroutit, až nějaká vážná krize přijde.
W: Mluvíte o konfliktu vysoké intenzity, většího rozsahu, s vyspělým protivníkem, který má jaderné zbraně.
To je citace z obranné strategie schválené vládou. Jak tato, tak Bezpečnostní strategie nám de facto říkají, že Rusko je největší a přímá hrozba a že silné ozbrojené síly jsou strategický zájem státu. Jako message (zprávu, pozn. red.) k vojákům a armádě - třeba na velitelském shromáždění - to říkám proto, aby chápali, proč ty věci děláme, proč měníme některé stereotypy, proč cvičíme tak, jak cvičíme. Protože jako armáda máme takové zadání.
A je rozdíl mezi válkou s nepřítelem, který má jaderné zbraně, a takovým, který je nemá. Nemyslíme si, že by apriorně takový konflikt měl být jaderný. Musíme udělat všechno, aby nebyl. Ale s největší pravděpodobností by byl konvenční.
W: Ale s rizikem eskalace.
Taková válka je úplně jiná hra, než když válčíte s někým, kdo jaderné zbraně nemá. Musíte volit jinou strategii, je tam eskalační potenciál, jiná rizika, protivník může mít strategii uzmout kus území a dát nějaké červené linie (hrozbu jadernou zbraní v případě protiútoku NATO, pozn. red.), může tam být „eskalace k deeskalaci“ a tak dále.
Rusko jaderné zbraně má a naše oficiální strategické dokumenty říkají, že se máme dlouhodobě chystat na možný střet s ním.
W: Není to tak, že když říkáte „připravujeme se na válku“ - což je z pohledu vojáka informativní věta -, může to v lidech vyvolávat dojem, že to my se chystáme útočit, že my jsme ti špatní? Jde mi o to, jestli víc netematizovat, že se zkrátka chystáme na riziko, že budeme napadeni.
Já s vámi souhlasím. Když něco říkám, chci tím něčeho dosáhnout. Když jsou cílovým publikem vojáci, říkáme si, co může být a na co se máme chystat - tedy na nejhorší možný scénář, abychom neselhali, kdyby přišel.
Ke společnosti - myslím, že je důležité, aby lidé vnímali, proč dávat peníze do armády, proč se najednou bavíme o tom, že cvičíme odvodní věci, proč chceme, aby armáda viděla do registru obyvatel. To všechno jsou kroky, které děláme, a je fér je vysvětlovat.
Nechci dosáhnout toho, aby to někdo bral tak, že tu jen křičíme. Bude to obrané, nedůvěryhodné a nikdo tomu nebude věřit. My ale přece vysvětlujeme. V každém rozhovoru, na každé konferenci, na každém vystoupení se studenty, když objíždím školy, v každé veřejné diskuzi či pod- castu primárně říkám, že jde o odstrašení. Že to neděláme proto, abychom šli do války, ale abychom se válce vyhnuli. Neovlivním ale to, že někdo vytrhne jednu větu a demagogicky ji překroutí třeba s cílem upoutat pozornost.
W: Jako když třeba Alena Schillerová řekla, že „my se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru“?
Jakoukoli větu, třeba i různé titulky. Ale ano, jsou to i tyto věty. Ono je to legitimní, chápu, že každý nemusí souhlasit. Diskuze má být veřejná. I to je účel, abychom o těch věcech diskutovali, je to důležité.
W: Zkoušeli jste si to s hnutímANO vyjasnit? Je vůbec rolí vojáků, aby v tomto duchu iniciovali schůzku, řekli: Pojďme si to vysvětlit?
Armáda je apolitická a já také. V tom nemohu rozlišovat a nepřísluší mi komentovat vnitropolitické věci. Ale vysvětlujeme pořád, třeba na výborech v Parlamentu. Tyto diskuze se tam vedou a mohou vést, když budou poslanci chtít.
Co děláme navíc a zvali jsme je na to, i když se to zatím nepodařilo: máme snahu na generálním štábu uspořádat několikahodinové setkání pro poslance z příslušných výborů, v utajeném režimu, kde jim chceme víc popsat, co reálně hrozí nebo nehrozí, jak jsou hrozby propojené, jaká jsou zpravodajská hodnocení situace. Jak fungují plány, jak do nich zapadáme my.
W: Myslíte alianční plány?
Alianční i ty naše obranné. Tuto diskuzi opakovaně nabízíme. Když přijde skupina poslanců nebo výbor a řeknou „Nám tohle nesedí, pojďte nám vysvětlit, proč to říkáte“, budu jen rád. Jde nám o to, aby to chápali.
W: Takže poslanci mají zájem, jen se to zatím nestihlo?
Mělo to probíhat dnes, ale neuskuteční se to kvůli schůzi (ve Sněmovně se v danou dobu projednávala korespondenční volba, kterou opozice mohutně obstruovala, pozn. red.). Kvůli činnosti Sněmovny to už bylo odložené asi třikrát.
W: Je zájem i na opoziční straně?
Nabídka je apolitická a pro všechny. Doufám a předpokládám, že by se zúčastnili lidé napříč spektrem. Nerozlišujeme poslance podle toho, z jaké jsou strany, bavíme se s nimi proto, že jsou ústavní činitelé.
W: Přesto se nabízí otázka, jestli jste u některých opozičních poslanců za dobu, co tyto věci tematizuje- te, nečekal přece jen o něco větší míru pochopení. Zatím to vypadá, že třeba pro ANO jste hromosvod hněvu. Že by o vašich slovech seriózně přemýšleli, vidět není.
Chápu, že komunikace politiků obecně má nějaký účel. Mám svůj názor na to, proč to dělají, co tím sledují, ale nehodlám to komentovat, nepřísluší mi to a je mi to v zásadě jedno. Mojí rolí je připravovat armádu, a pokud chci být připravený, potřebujeme součinnost ostatních složek i odolnou společnost. Součástí toho je i komunikace. Argumenty jako „proč to říká voják, to mají říkat politici“ jsou scestné nesmysly. To je, jako kdybyste vyčítal hasiči, že říká, že jsou vedra a hrozí požáry. Myslím, že mluvit o tom je moje povinnost.
W: Když říkáte, že řešení problému začíná tím, že si ho připustíme - je naše společnost ve fázi připuštění si problému? Protože zatím nevidím, že by někdo lidem říkal, jak se chystat na možnou válku.
Je pro mě jednodušší, že to říkám jako voják, že se nemusím chystat na žádné volby. Je obava - to slyším od politiků, když s nimi mluvím aby komunikace byla vyvážená a abychom lidi příliš nestrašili. S tím souhlasím. Také ale nemyslím, že někdo někoho straší; neříkám nic jiného než to, co je napsané v oficiálním vládním dokumentu. Totéž se probírá na summitech NATO na úrovni hlav států, všichni to tam odsou- hlasují.
Asi je to o míře komunikace. V minulosti se o těchto věcech nemluvilo. Myslím, že některým to tak i vyhovovalo. A že i dneska by někomu vyhovovalo, aby se o tom nemluvilo.
W: Komu?
To nechci komentovat. Ale když o tom nebudete mluvit, armáda se snáze okrajuje a je jednodušší nedávat zdroje do obrany.
W: Myslíte tedy část politického spektra?
Veřejně činné osoby. Zemi vždycky vedou politici. Ono je těžké neinvestovat do obrany a zároveň říkat, že nám něco hrozí - lidé by se logicky ptali, proč s tím něco neděláme.
W: Strategické dokumenty dřív měly obsah, kterým se politici ne vždy řídili. Možná si společnost navykla, že je to materiál, který se pověsí někam na web - a tím to končí.
Jenže s tím si už nevystačíme. Nesmíme se vrátit k tomu, že obrana není téma, žijeme v mírovém obláčku a věci se stanou za nás a bez nás. Ta doba je pryč.
W: A vzkaz pro čtenářky a čtenáře, co teď mají dělat? Uvědomovat si problém, nebo něco víc?
Pokud se nepletu, byl to můj protějšek ze Švédská Micael Bydén, kdo říkal, že by se každý občan měl zamyslet nad tím, jak se bude chovat, když to přijde.
Stres je často způsobený tím, že narazíte na něco nečekaného. Když voják cvičí, připravuje se na situace, které mohou nastat, prochází si je, přemýšlí, co pak bude dělat, jak ho to ovlivní. Až to přijde, bude třeba méně zaskočený, méně ve stresu, víc bude vědět, co má dělat, a podobně. To není špatná úvaha. Neříkám to ale proto, aby lidé doma hromadili potraviny, to není ten účel.
W: Co tedy je?
Válka v Evropě může být a může se nás dotknout. Co se snažím říct asi nejvíc, je: Pojďme brát obranu vážně, abychom se válce vyhnuli.
Poslední, kdo si přeje válku, jsou vojáci. Vojáci nebývají ti, kdo ji způsobí, ale jsou ti, kteří v ní umírají. My ji také nechceme, také máme rodiny a děti. Nechci, aby někdo panikařil, že všichni musíme začít přemýšlet, co budeme dělat za války. To ne. Ale připusťme si, že hrozby jsou součást života, který žijeme - že tu jsou a je potřeba s nimi něco dělat.
V demokracii je v pořádku, že volení zástupci přijmou nějaké riziko, třeba nedají dvě procenta na obranu. Pak je ale potřeba ta rizika pojmenovat, vědomě přijmout, přihlásit se k nim a řídit je, snažit se je zmenšit. Náš přístup dříve byl, že „je to tak nějak dobrý, v té Alianci nás chválí, nedáváme úplně ty peníze, ale jezdíme do misí, ono se to nějak udělá“.
W: Když jsme tady na generálním štábu vedli rozhovor před rokem, právě jsme řešili, že zrušením povinné vojny jsme něco získali, ale také se armáda a společnost vzájemně vzdálily.
Jasně. Zrušila se vojna, fajn, ale vytvořilo to riziko, že nám v nějaké fázi dojdou zálohy. Pojmenoval to někdo tenkrát? Řekl: „Ano, my jako politická reprezentace, která to rozhoduje, o tom riziku víme, budeme ho snižovat tak a tak, myslíme na to a hlásíme se k tomu?“ Tohle je potřeba dělat.
W: Zastavím se ještě u vámi zmíněných rodin. Ptají se vás doma, co se bude dít, jestli bude válka?
My se o tom bavíme normálně, bez obalu. Moje rodina z toho určitě zděšená není, vnímají to, jak to je, že je o to důležitější dělat věci, které dělám. To je realita. V životě máte rizika, vychováváte děti, aby se rozhlédly, než jdou přes cestu. Tak je potřeba počítat i s tímhle. Nebezpečné je to, že si lidé zvykli, že se jich obrana netýká, že dali peníze na armádu a ta to nějak vyřeší. To u velkého konfliktu neplatí, zvlášť když máte model malé profesionální armády. Velký konflikt se dotýká celé společnosti a je důležité, aby si toho byla vědomá a byla na to připravená.
K tomu „strašení“ - já jsem veřejně činná osoba, musím počítat s tím, že mě někdo bude kritizovat, občas mi napíše nějaké výhrůžné věci a tak. To je prostě život.
W: To se děje?
Jasně, zcela běžně. Občas tu taky někdo chodí s megafonem a něco řve před generálním štábem. To je součást práce, s tím musíte počítat.
Když ovšem voják neplácá nesmysly a dojmy, ale říká věci založené na společně přijatých věcech v Alianci, na konceptu naší obrany, na hrozbách, na citacích z Obranné strategie - a já neříkám nic jiného - a někdo to v každém slově zpochybňuje, překrucuje, demagogicky vytrhává věci, to je nebezpečné. Někteří jdou až k osobním invektivám a útokům.
A jsou to významní veřejní činitelé a političtí lídři některých částí toho spektra.
W: Asi nemusíme jmenovat.
Nemusíme. Když se toto děje, mě to jako Karla Řehku neuráží. Osobně je mi to jedno, ale je to nebezpečná věc. Protože až jednou bude krize a vy tady budete chodit a říkat „Pozor, děje se toto a toto, tady jsou nějaké indikátory varování“, nikdo vám nebude věřit.
Navíc to je přesně to, co v informačním prostředí dělá Rusko. Neprodávají nám ty hloupé narativy o ruském světě, tomu tady málokdo věří. Ale snaží se dosáhnout toho, abychom jednak nebyli jednotní, aby tu byl chaos, aby lidé nevěděli, čemu mají věřit - demokratickému zřízení, státním institucím. Když se vám toto povede, váš protivník je významně narušený a hrozně těžko se mu brání. To mě trápí.
W: Když povedeme veřejnou debatu, kde je ta hranice? Je riziko, že to v dětech může budovat úzkost. Jak před ní chránit malé děti, jak debatu vést tak, aby se dotkla spíš dospělých, zralejších?
Nejsem si jistý, jestli dítě chráníte tím, že před ním zakazujete reálná témata, zatajujete realitu. Tak jako tak v nějaké fázi začne chápat, že život je ohraničený časově, že každý jednou umře - to je na začátku taky šok a dítě si to musí srovnat v hlavě -, i další věci, třeba že musí dávat pozor, aby ho nesrazilo auto, že nemá sedat k cizím lidem do auta, protože jsou i zlí bdě, kteří dětem ubližují. To před nimi také neschováváte, abyste v nich nevyvolali úzkost.
Nebudete samozřejmě dětem říkat: „Ježíšmarjá, bude tady válka, všichni umrou a váš tatínek půjde bojovat.“ Ale bavme se reálně o tom že svět není bezpečný, že mezi lidmi jsou hodní i zlí, že se státy nechovají hezky, že je důležité, abychom byli odolní, abychom si to nenechali líbit, a když bude třeba, abychom se bránili, protože máme nějaké tradice a hrdost. A ne o tom nemluvit.
Mě to ale nepřekvapuje, protože tady se na školách pořádně nemluví ani o moderních dějinách, protože to kolikrát jsou nepříjemná témata.
W: Namítl bych, jak na které škole.
Máte pravdu, jsou školy a učitelé, kteří se tomu věnují. Ale sám jsem zažil, jaká proporce při výuce se věnuje moderním dějinám u mých dětí, a to je velká bída. A ještě jakým způsobem se to učí.
Pořád se bavíme o odolnosti, pořád zkoumáme ruské dezinformace a podobně, ale přece kdybychom pořádně věnovali pozornost pochopení moderních dějin, máme půl problému vyřešeno. Pak se těm ruským narativům vysmějete, když víte, jak to reálně je, jakou mají historii, jak se chovali. A neznamená to znát zpaměti letopočty, ale třeba si přečíst knížku, podívat se s dětmi na film, vysvětlovat jim to. To je také součást budování odolnosti a nesmírně by to pomohlo.
W: Analyzujete si jako armáda, jestli vaše komunikační úsilí směrem ke společnosti padá na úrodnou půdu?
Pracujeme na tom s odborníky. Nemáme tu analytiku tak sofistikovanou, jak ji chceme mít, ale pracujeme na tom.
W: Dám příklad z veřejné debaty. Někteří experti varují, že konflikt může přijít už za nízké jednotky let. Viděl jsem námitky lidí, kteří říkají: Proč pořizujeme F-35? Ty tu budou až ve třetí dekádě.
Protože to rychleji udělat nejde a budování obrany nějakou dobu trvá.
W: Tomu rozumím. Ale ta obava, jak ji čtu, je: Nezabírají nám zdroje na něco, co bychom tedy měli a mohli budovat rychleji?
Samozřejmě že nemáme dost zdrojů na všechno a nikdy je mít nebudeme. Když dostaneme slíbená dvě procenta HDP, máme je na šest sedm let alokována na dohánění restů a budování věcí, které jsme dávno měli mít.
V rámci aliančního obranného plánování nemáme zdaleka splněno všechno, co bychom potřebovali. Nechci říkat čísla, kolik cílů máme, ale zatímco se mluví o jednom z nich - těžké brigádě cílů jsou desítky. A rozhodně máme deficity.
Jak Aliance reaguje na novou bezpečnostní situaci, dá se usuzovat, že nám další cíle přibydou. A my pořád jedeme dvě procenta a neplníme za ně ani všechny z těch starých věcí, které bychom potřebovali. Obrana se buduje dlouho, a jestli si někdo myslí, že přijde krize, my nasypeme peníze do armády a za pět let máme vyřešeno, to se nikdy nestane.
W: Můžete uvést příklad?
Představte si, že by někdo řekl: „Fajn, kupte Patriot.“ To není tak, že koupíte Patriot a hotovo.
Musíte navýšit počty lidí, zrekru- tovat je, dostat do systému, vycvičit, vyškolit, pravděpodobně změnit věci ve velení a řízení, informačních systémech, spojení a podobně. Vybudovat nový útvar. Musíte mít kasárna - postavit je, protože my nemáme volná kasárna, která by čekala na nějaké jednotky. Za jak dlouho to v Česku postavíte? To s tím všechno souvisí.
W: A k obavě, jestli jsme nemohli zvyšovat obranyschopnost rychleji než pořízením letadel?
Řízení schopností je o hledání rovnováhy mezi tím, co potřebuji teď a co bude potřeba v budoucnu.
Nemůžete brát jen to, co potřebujete
teď, protože v budoucnu narazíte na zeď a zjistíte, že nejste nachystaný.
Zároveň nemůžete ignorovat bezprostřední okamžité potřeby. Kdyby to byla F-16, a ne F-35, bude to úplně stejný problém.
W: Slovákům od podpisu smlouvy trvalo přes pět let, než dostali první F-16 na výcvik.
I to dokazuje tu dlouhodobost. Když chceme mít naplno dvě let- ky nových letadel v roce 2035, už teď máme termíny z hlediska úprav, stavebních řízení. V nejbližších měsících se musí dít reálné věci. Ony se dějí už dnes, abychom to při naší legislativě a mírových pravidlech stihli.
A v USA nemají plný sklad letadel, někdo je musí vyrobit. Celé zavedení - lidé, výstavba infrastruktury, budování všech těch věcí - trvá. Někde to možná dokážou o něco rychleji, ale všude jsou to roky. Realita je taková, že musíme zpoceně běžet o život, abychom to stihli. Protože takhle dlouho ty věci trvají.
W: Ministerstvo obrany a armáda jsou nyní mnohem ostražitější v tom, jaké smlouvy dají do registru smluv. Proč?
V tomto státě a společnosti vládla obecná filozofie, aby lidé v demokracii měli maximum informací. Té snaze rozumím, pokud vás někdo platí z veřejných zdrojů, musíte skládat účty.
W: Být transparentní.
Tak. Toto není snaha to narušit, ale když nějaké věci přeženete, ztrácí to smysl. Třeba obrana a bezpečnost - zpravodajská služba také spoustu věcí utajuje, jinak by z povahy věci nemohla fungovat.
Z nějakého důvodu ale někdo nechápe, že u armády to funguje úplně stejně. Pokud únik informace nezpůsobí újmu, neměl byste ji od- pirát. My jsme si ale zvykli mluvit úplně o všem a potenciální protivníci nás mají přečtené.
W: Dáte nějaký příklad?
Typicky z katastru nemovitostí odvodíte, kde všude máme muniční sklady, a z dalších zdrojů, kde má- me jeden konkrétní typ munice, třeba letecké, která má nějaká specifika skladování. Když toto poskládáte a zaútočíte, my třeba dočasně ztratíme schopnost chránit vzdušný prostor. A zpravodajské služby protivníka toto samozřejmě dělají, sledují ty veřejné zdroje.
Abyste byl nachystaný na konflikt, nemůžete říkat vše a být čitelný. Když budu říkat počty osob a personálu v detailech, odvodíte si, že nějakou konkrétní schopnost potřebnou k obraně máme soustředěnou třeba jen u jedné jednotky. Zjistíte, jaký tam je stav personálu, navíc že třeba část té jednotky vyjíždí do operace, protože mandáty jsou veřejné - a jste schopný vyvodit, kde máme zrovna slabé místo. Podívejte se třeba na Ukrajince - co vám řeknou? Kolik mají rezerv, záloh, jaké mají zbraně?
W: Neříkají dokonce ani vlastní ztráty.
Ano. Za válečného stavu je režim ještě víc přitažený, ale i ty nejdemokratičtější země jako Velká Británie měly ve válkách jasně nastavené mechanismy cenzury. Tak to bude vždycky.
Ale i v míru potřebujete řadu informací chránit. Armáda měla zadání: Nechystejte se na velkou válku, to je nesmysl. Nikdo tyto věci neřešil, všechno se dávalo ven. Některé škody už jsou v podstatě nespravitelné nebo velmi těžko spravitelné, ale musíme ten trend zastavit, začít se chovat normálně a odpovědně a vysvětlovat, že každý nemá nárok na každou informaci. Kdybychom uvolňováním všech informací snižovali naši obranyschopnost, investice do obrany by ztrácely význam.
W: Opatrnější přístup k tomu, co se zveřejňuje, přišel s únorem 2022. Upozorňovala na to armáda už dříve?
To nevím, ale bojovalo se s tím všude, takové hloupé chování se netýkalo jen armády. Jako ředitel Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost jsem měl třeba problém vysvětlit některým úředníkům ve státě, že by neměli zveřejňovat seznam kritické informační infrastruktury. A stalo se, že nám ji na základě nějaké stošestky (zákon o svobodném přístupu k informacím, pozn. red.) zveřejinili. Měli jsme sice oporu v zákoně o kybernetické bezpečnosti, ale padlo rozhodnutí, že to není dostatečný důvod.
Dříve se neřešilo víc věcí - zálohy, zásoby, systém mobilizace, bezpečnost dodávek, kapacity obranného průmyslu, legislativa, která se taky bude muset dodělávat. Potřebujeme, aby nám krizové stavy i v míru umožnily dělat některé přípravy. Tak jako se neřešilo tohle, neřešilo se ani, co nám způsobuje přílišné zveřejňování informací. Je potřeba to začít ošetřovat.
Chápu, že kontrola je stejně důležitá jako utajování. Nemůže to být ale na úkor obrany, protože pak to celé postrádá smysl. Kontrolní mechanismy navíc existují - výbory Parlamentu, Nejvyšší kontrolní úřad. Můžeme věci dokládat v utajeném režimu. Jde dohlížet, jestli se nedějí nepravosti, aniž to budeme troubit do světa a říkat potenciálním protivníkům.
Re: Karel Řehka
https://mamut.social/@kubicek/112025228303119518
https://mastodon.arch-linux.cz/@tritol1 ... 4864535451
https://mastodonczech.cz/@babaq/112026957780602563
https://mastodon.arch-linux.cz/@tritol1 ... 6133570151
https://mastodonczech.cz/@Jann/112079318611822693
---
https://mastodonczech.cz/@Petr90/112078806251742928
https://denikn.cz/1374297/nato-nas-neza ... 02f317346b
https://mocr.army.cz/dokumenty-a-legisl ... nty-46088/
https://mocr.army.cz/images/id_40001_50 ... e_2040.pdf
Vize_budouc__ho_v__l__en___A__R_po_roce_2040.pdf
---
@Jann@mastodonczech.cz @kubicek@mamut.social @Petr90@mastodonczech.cz @tritol128@mastodon.arch-linux.cz
https://mastodon.arch-linux.cz/@tritol1 ... 4864535451
https://mastodonczech.cz/@babaq/112026957780602563
https://mastodon.arch-linux.cz/@tritol1 ... 6133570151
https://mastodonczech.cz/@Jann/112079318611822693
---
https://mastodonczech.cz/@Petr90/112078806251742928
https://denikn.cz/1374297/nato-nas-neza ... 02f317346b
https://mocr.army.cz/dokumenty-a-legisl ... nty-46088/
https://mocr.army.cz/images/id_40001_50 ... e_2040.pdf
Vize_budouc__ho_v__l__en___A__R_po_roce_2040.pdf
---
@Jann@mastodonczech.cz @kubicek@mamut.social @Petr90@mastodonczech.cz @tritol128@mastodon.arch-linux.cz
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host