https://f.cz/@xChaos/112962031651831622 :
> Nicméně tvoje paralely neustále odhlíží od toho, že jaksi fraktálně částečně podobné struktury přeci jen existují na jiných patrech hierarchie.
@
xChaos@f.cz Ne.
Já se jen snažím oddělit dvě věci, které jsou podle mě myšlenkově oddělitelné, a jejichž míchání podle mě působí velký zmatek:
(1) podobnost struktury Evropské unie se strukturou Spojených států, Německa a jiných federací (asi víc vnitřní podobnost)
(2) existenci na jiných patrech hierarchie (asi víc vnější odlišnost; Evropská unie *není* stát x Spojené státy, Německo a jiné federace jsou stát)
S tím oddělením nesouvisí, ale je důležité:
(2a) Patra hierarchie, celá ta soustava států, její jednovrstevnost, mezistátní právo a spol je super důležité na praktické úrovni. Všechny ty pravdy, skutečnosti, víry, myšlenkové rámce, mýty a ideály se prostě dosti důležitě projevují v životě planety i jednotlivců (rakety, vězení). A já navrhuju: prostě to berme tak, že tato nahodilá, dočasná, nelogická, nepravdivá, nedokonalá struktura tady je a po relevantní dobu bude. Přijměme ji. Pracujme s ní. Vylepšujme ji.
(2b) Myšlenkově, pojmově, pocitově je celá ta soustava států pakárna, která nikdy neplatila úplně a teď už dost praská ve švech. Rozhodně to není něco, co by nám mělo bránit v divokém fantazírování a vymýšlení aleternativ, ale ani taky taky v praktickém tvoření věcí, jako je Evropská unie!, která do těch pakárenských pravd, skutečností, víry, myšlenkových rámců, mýtů a ideálů nezapadají. (To se ostaně dělo vždy, jenom to teorie buď neviděla nebo brala za výjimku, kterou není třeba se zabývat.)
Hodně mi to souvisí s celou knihou "David Graeber a David Wengrow: Úsvit všeho"
https://trojkatretiho.cz/viewtopic.php?p=1541#p1541 . Zkusím sem lupnout dlouhý citát z 12 kapitoly:
... stávající debaty takřka bez výjimky začínají termíny odvozenými z římského práva, a to je z řady důvodů problematické.
Pojetí přirozené svobody v římském právu je v podstatě založeno na právu jednotlivce (implicitně mužské hlavy domácnosti) nakládat se svým majetkem, jak se mu zachce. V římském právu není vlastnictví přísně vzato právem, jelikož o právech se vyjednává s ostatními a vyžadují vzájemné závazky. Je to jednoduše moc – přímočará realita, že někdo, kdo vlastní určitou věc, s ní může naložit podle libosti, s výjimkou toho, co je omezeno „mocí nebo zákonem“. Tato formulace má své zvláštnosti, s nimiž znalci práva dodnes zápasí, jelikož naznačuje, že svoboda je v podstatě stavem prapůvodní výjimky z právního řádu. Rovněž z ní vyplývá, že vlastnictví není souborem ujednání sdílených mezi lidmi ohledně toho, kdo může věci užívat nebo se o ně starat, ale spíše vztahem mezi osobou a předmětem, který se vyznačuje absolutní mocí. Co to znamená, když řekneme, že někdo má přirozené právo dělat si, co chce, například s ručním granátem, kromě činností, které dělat nesmí? Co je to za zvláštní formulaci zákona?
Odpověď nabízí jamajsko-americký sociolog Orlando Patterson, který poukazuje na skutečnost, že původ pojetí vlastnictví (a tedy i svobody) v římském právu lze vysledovat v podstatě až k zákonu o otroctví. Vlastnictví si můžeme představovat jako vztah nadvlády mezi osobou a věcí proto, že římské právo dávalo pánovi moc považovat otroka za věc (res znamená předmět), nikoli za osobu se sociálními právy a právními závazky k někomu jinému. Majetkový zákon se převážně zabýval komplikovanými situacemi, které by v důsledku toho mohly vzniknout. Je důležité si na okamžik připomenout, kdo vlastně byli římští právníci, kteří položili základy našeho současného právního řádu – naší teorie spravedlnosti, jazyka smluv a deliktů, rozlišení na veřejnou a soukromou sféru apod. Zatímco svůj veřejný život zasvětili vynášení střízlivých rozsudků v roli smírčích soudců, soukromý život prožívali v domácnostech, kde měli nejen takřka absolutní moc nad svou manželkou, dětmi a dalšími závislými osobami, ale kde se také o veškeré jejich potřeby staraly desítky, možná i stovky otroků.
Otroci jim stříhali vlasy, nosili ručníky, krmili jejich domácí mazlíčky, opravovali jim sandály, doprovázeli hudbou jejich slavnostní večeře a učili jejich děti dějepis a matematiku. Zároveň byli tito otroci v terminologii právní teorie klasifikováni jako zajatí cizinci, kteří po přemožení v bitvě přišli o jakákoli práva. V důsledku toho dávalo římské právo pánovi svobodu znásilnit, mučit, zohavit nebo zabít kohokoli z nich kdykoli a jakkoli se mu zachtělo, aniž by to bylo považováno za něco jiného než soukromou záležitost. (Teprve za vlády Tiberia se uzákonila omezení, co mohl pán otrokovi provést, což v praxi znamenalo, že předtím, než nechal roztrhat otroka divou zvěří, si pán jednoduše vyžádal povolení od místního soudce, zatímco jiné formy popravy se mohly nadále vykonávat podle libosti.) Na jednu stranu byla svoboda soukromou záležitostí, na druhou stranu se soukromý život vyznačoval absolutní mocí patriarchy nad zajatými lidmi, kteří byli považováni za jeho soukromý majetek.
Skutečnost, že většina římských otroků nebyla válečnými zajatci v pravém slova smyslu, zde nic neznamená. Důležité je, že jejich právní status byl takto definován. Pro naše současné účely je zajímavé a objevné, jak byla v římské právní vědě logika války (diktující, že nepřátelé jsou zaměnitelní, a pokud se vzdají, mohou být buď zabiti, nebo označeni za „společenský mrtvé“ a prodáni jako zboží), a tedy i potenciál svévolného násilí, včleněna do nejintimnější oblasti společenských vztahů, včetně pečovatelských vztahů umožňujících domácí život. Když si vzpomeneme na příklady, jako byly „zajatecké společnosti“ v Amazonii nebo proces, jehož prostřednictvím ve starém Egyptě zakořenila dynastická moc, možná pochopíme, jak důležité bylo toto zvláštní propojení násilí a péče. Řím dovedl toto propletení do nových extrémů a jeho odkaz nadále utváří základní koncepty naší společenské struktury.
V angličtině slovo „rodina“ (family) sdílí kořen slova s latinským famulus, jež znamená „domácí otrok/sluha“, ze kterého se odvodilo slovo familia původně odkazující na všechny, kdo v domácnosti podléhali moci jediné mužské hlavy neboli paterfamilias. Z latinského slova domus s významem „domácnost“ nepocházejí jen výrazy „domestikovaný“, ale i dominium, což byl odborný termín pro císařskou svrchovanosa a také pro občanskou moc nad soukromým majetkem. Tím se dostáváme k pojmům „dominantní“ a „dominovat“.
#tg472670899 #tg845716998